Týden Díkuvzdání
Tenhle článek je tak trochu důvod, proč jsem dlouho nic nenapsala. Nechělo se mi do toho a ani jsem si nebyla jistá, jestli o tom, co se stalo, chci psát. Když teď ale sedím v letadle do Bostonu a koukám na nekonečné moře mraků, přijde mi to tak dávno a daleko, že už mě ani nebolí o tom psát.
Listopad byl už za polovinou a my konečně měly první dlouhé prázdniny, protože bylo Díkuvzdání. S mojí host rodinou jsme měli v plánu jet na "chalupu" k jezeru Tahoe v pondělí ráno a pak se na čtvrteční slavnostní večeři vrátit zpátky a jet ke kamarádům do Richmondu, což je kousek od Orindy. Ale protože jsme měli celý týden před prázdninami spoustu kouře z požárů, změnili jsme plány a chtěli odjet už v pátek, protože bylo celkem nedýchatelno. Plány jsme jako vždy změnili asi tak 10krát a nakonec jsme naplánovali odjezd na nedělní ráno. V sobotu jsem se Slávkou a Janem jela na setkání Čechů a Slováků, kteří bydlí v Bay Area. Kromě českého jídla (které mi popravdě moc nechybí ), ještě bylo loutkové představení a slovenské lidové tance. Pak jsem jela domů a sbalila se na naší cestu k Tahoe.
V neděli těsně před odjezdem mi moje kamarádka napsala, že v jednom domě v Orindě byl požár a že slyšela, že tam byl i nějaký student z ciziny, tak jestli jsem prý v pohodě. Odepsala jsem, že jsem a jeli jsme. Ještě jsme se podívali na zprávy, co se stalo a opravdu. Hořelo v jednom domě, který jsem míjela cestou do školy a zemřela jedna 16letá holka. Věděla jsem, že někde v těch místech bydlí Luca, jedna moje kamarádka. Pořád jsem ještě nechápala, co se stalo. Nebo si to možná jen nepřipouštěla. Asi o 20 minut později mi zavolaly moje kamarádky. Brečely. Bylo mi už všechno jasné. Následující dny byly těžké, to je jasné. Víc k tomu asi psát nebudu.
Protože ve čtvrtek hrozila sněhová vánice a my nechtěli aby nás to zastihlo cestou z hor, jeli jsme zpět už ve středu. Prodloužili jsme si cestu přes krásný výhled na Donner Lake. Dole pod horami už pršelo. Ano, déšť, jakože padá voda z nebe. Poprvé po dlouhých měsících. Déšť smyl ten kouř, takže už se dalo krásně dýchat.
Ve čtvrtek odpoledne jsme jeli na slavnostní Thnksgiving večeři k našim kamarádům. No, ona to nebyla moc večeře, myslím, že jsme jedli okolo páté. Cestou jsme se ještě zastavili na Albany Bulb, což je takový poloostrůvek v Zátoce, kde bývalo smetiště a teď to je taková městská divočina, kde jsou různá umělecká díla. Byl krásný výhled na San Francisco.
A pak už byla večeře. Jídla bylo opravdu spoustu. Takže: krocan, brusinková omáčka, nádivka, růžičková kapusta (tou jsou Amíci celkem posedlí), salát, bramborová kaše, zapečené sladké brambory s marshmallows a gravy (se omlouvám, prostě fakt nevím, jak to říct v češtině). No bylo toho hodně, takže jsem zpětně ocenila radu, abych si vzala nějaké volnější kalhoty. Po večeři jsme jsme si ještě dali dezert: dýňový koláč, čokoládový dort a domácí zmrzlinu (domácí bylo vlastně úplně všechno).
Ještě před večeří jsme tradičně řekli, za co děkujeme. A já mám, za co děkovat. Že jsem dostala tuhle možnost a strávila přes pět měsíců v USA. Že mám možnost poznat novou kulturu a zažít jiný vzdělávací systém. Že jsem toho o sobě mohla spoustu zjistit. Že jsem si uvědomila, že jsem schopná být dlouho v naprosto neznámém prostředí s neznámými lidmi. Že jsem se seznámila se spoustu novými lidmi. Ale v tu chvíli jsem děkovala hlavně za to, že jsem měla možnost poznat Lucu. Byla to opravdu správná holka. Protože se přistěhovala z Maďarska, chápala, že to pro mě není jednoduché. Hlavně na začátku mi dost pomáhala a pozvala mě do svojí skupiny kamarádů. A to byli ty lidé, se kterými jsem se kamarádila nejvíc. Luca byla inspirativní. Byla naprosto upřímná a nebála se dát najevo svůj názor. Byla průbojná a trvrdohlavá, ale otevřená diskuzi. Usměvavá a ambiciózní. I když jsem jí znala jen pár měsíců, měla jsem jí opravdu ráda. A i když její život byl krátký, pozitivně ovlivnila mnoho životů. A i ten můj. A za to děkuji. Nevěřím na osud, ale tak to mělo být.
V sobotu po Díkuvzdání jsme jeli na výlet k Mt. Tamalpais, severně od San Francisca. Protože jsem ještě nebyla na Golden Gate Bridge, rozhodli jsme se jet přes SF a pak přes most. A musím přiznat, že mě to dost zklamalo. Asi stačí se jen koukat zdálky. Výlet byl fajn, protože předtím pršelo, všechno bylo zelené a v potocích zurčela voda. Moje host sestra byla zpočátku dost naplněná energií a tak chtěla jít na delší okruh, ale pak už to ke konci nedávala a říkala, jak se tam ztratíme a umřeme. Prostě Amíci a chození.
Tenhle příspěvek zakončím jednou vzpomínkou. V neděli večer se konala připomínka Lucy u nás na škole. Proslovy, fotky, písně, slzy a horká čokoláda. Tu měla totiž moc ráda.